Prázdná slova - Prázdná slova

I nešťastná láska je krásná, je-li oboustranná. ( Olga Scheinpflugová)



Všude je tma
sám čas nám hoří
všude jen ticho
a v dnešní bouři
plály mé ohně
a ty jsi spal
plály a planou
a budou dál...


Pomalu dosedla na židli, položila paže a bolavou hlavu na špinavou lavici a rozplakala se. Poslední rok plakala hodně, tiše a zoufale a tak často že jí občas, v trpkých chvílích hořké sebekritické ironie, napadalo, kde se v ní všechny ty slzy ještě berou. Ale dnes, teď a tady štkala tak nahlas, až chvílemi nemohla popadnout dech a její trhané vzlyky se rozléhaly potemnělou prázdnou učebnou, zatímco slzami zkrápěla hrubou dřevěnou desku a drobné třísky jí přitom píchaly do tváří. Nic z toho ovšem nevnímala. Bylo to jen pár hodin, co skončila ta šílená bitva a Harry jim na ošetřovně řekl, že Brumbál...

Potrhaným pláštěm strach

přikryl moje těžké oči

pod peřinou jeden hrách

,,ještě pořád svět se točí“

říkals mi a zastavil jsi Zemi...


Kdyby nebyla členkou Fénixova řádu, kdyby nebyla loni na Ministerstvu a dnes tady v Bradavicích, možná by se bývala ptala proč, proč tohle všechno, proč tolik bolesti a nenávisti, proč zrovna Sirius a Brumbál, jenže... ať už kdokoli říkal cokoli, byli ve válce a v té lidi vždycky umírali. Tím spíš, když stáli v ,,první linii“. A ona si toho měla být dobře vědoma, když do Řádu vstupovala.

,,Už nejsem dítě,“pohodila vzpurně hlavou.,,Můžu být užitečná, jsem připravená...“
,,Připravená? Připravená zabít? Připravená zemřít?“
Hlas se jí jen lehce zachvěl, když tehdy šeptla to tiché: ,,Ano.“

Příliš pozdě si uvědomila, že není tak silná, jak předpokládala, že je pro ni čím dál těžší žít s vědomím, že až se zítra probudí, kdokoli z jejích přátel může být mrtvý. V takových chvílích chodívala za Molly Weasleyovou a ta jí pevně objala, uvařila svůj výborný meduňkový čaj a zašeptala pár lživých konejšivých slov, kterým ani jedna z nich doopravdy nevěřila, ale které byly důležité proto, aby byl člověk v téhle době schopný žít a přitom se nezbláznit. Jenže právě teď seděla drahá Molly o několik poschodí dál u postele svého syna a Nymfadora dobře věděla, že to je především ona, kdo by potřeboval útěchu. A stejně tak dobře věděla, že dnes neexistují žádná slova ani lži, která by bylo možno říct...
Zděšeně sebou trhla, když jí kdosi zlehka položil ruku na rameno. Vzhlédla a její uslzené oči se vzápětí rozšířily údivem.
,,Remusi....“zašeptala a samotné jeho jméno přitom znělo jako prosba.

Stála tehdy na stole v jednom z Blackovic salonků a navzdory Siriusovým námitkám se snažila na zaprášený lustr pověsit malého skleněného anděla. Remus právě odložil rozečtenou knížku a s ustaraným výrazem se postavil ke stolu, na němž už hodnou chvíli nejistě balancovala.
,,Dávej pozor.“
Ušklíbla se a pokusila se postavit na špičky. Už jen kousek...
,,Můžeme to přece udělat kouzlem, Nymfadoro...,“ozval se o chvíli později, když se jí podsmekla noha a kopla do vázy s květinami.
,,Ani nápad, tradice je tradice,“zamračila se na něj a užívala si ten přepych, že se konečně na někoho může dívat spatra.
,,A neříkej mi Nymfadoro, víš že to nemám ráda.“
,,Ale Nymfadoro...,“usmál se pobaveně a ona si bezděky pomyslela, jak tomuhle obvykle vážnému muži úsměv sluší. Navenek se ale ještě víc zakabonila.
,,Varuju tě, jestli si ze mě budeš střílet, nedostaneš ochutnat můj výborný vánoční pudink.“
,,A kdo říká, že tady na Vánoce budu a že ho vůbec budu chtít ochutnat“opáčil klidně. Zaraženě na něj pohlédla a žaludek jako by jí sevřela jakási ledová ruka.
,,Ty...ty máš snad něco domluveného? S někým jiným?“
Rozesmál se a zavrtěl hlavou. Uvědomila se, že jí jenom znovu provokuje.
,,Kdo by chtěl slavit svátky s takovým starým bručounem?“
,,No...třeba já,“zašveholila snažíce se ignorovat prudký pocit úlevy, který jí, kdovíproč, okamžitě zaplavil, ,, a pak, ty nejsi bručoun....spíš takový vlk samotář.“
Rozesmála se a podvědomě chtěla uskočit z jeho dosahu, ale podpatkem narazila do převržené vázy a zapotácela se. Byla by si zcela určitě dost ošklivě natloukla, kdyby ji pohotově nestáhl k sobě a nechytil do náruče. Všimla si přitom záchvěvu bolesti, který mu přeběhl přes unavenou tvář, a uvědomila si, že uplynulo jen pár dní od posledního úplňku. Než ale stačila vykoktat omluvu, potěžkal ji ve svém náručí a znovu se usmál.
,,A ty jsi nemehlo.“
O chvíli později je tak našel Sirius a celé Vánoce si přítele dobíral, že se nestydí svádět v jeho domě mladá děvčata. Občas dokonce před ostatními prohodil nějakou rádoby spikleneckou narážku, zpravidla v době, kdy byli oba v místnosti, a se smíchem sledoval jejich čím dál podrážděnější reakce. Remus byl kvůli tomu často rozmrzelý a ona zpočátku taky, jenže... postupem času se čím dál častěji přistihla při myšlence na to, jaké by bylo, kdyby měl Sirius pravdu a ona a Remus... Snažila se sice chovat pořád stejně, ale přesto náhle sebe i jeho vnímala úplně jinak, společně strávené chvíle dostaly nový význam a Siriusovo pošťuchování jí připadalo ještě nesnesitelnější, jednou na něj dokonce při další z jeho dvojsmyslných narážek přede všemi prudce vyjela. A ještě týž večer si uvědomila, že se tím de facto sama prozradila. To když za ní Remus přišel a zeptal se, jestli by si neměli o něčem promluvit. Následoval dlouhý rozhovor plný ujištění, slibů, odmítnutí a prázdných slov o lepším životě, po kterém ona poprvé plakala a on se jí začal zcela cíleně vyhýbat. Dny plynuly a ona se mu den co den snažila dokázat, že jí nezáleží ani na tom, že je vlkodlak, ani na penězích nebo na stáří, které vlastně stářím nebylo, jenže čím víc mu to připomínala, tím tvrdohlavěji byl přesvědčen o své pravdě. Po smrti Siriuse se všechno ještě zhoršilo. Klidně přijal poslání špeha mezi vlkodlaky, což se dozvěděla až od Brumbála, když už byl Remus pryč. Jak jinak než bez rozloučení. A pak... dlouhé měsíce strachu a nevědomosti, další vraždy a ty pokousané děti... Teď byl zpátky, po tom všem a ona ho chtěla nesnášet za to, jak ji trápil, snad to byl tak trochu i jeho úmysl, ale místo toho jí stále v uších zněl jeho bolestný výkřik, když se dozvěděl o Brumbálově smrti...
,,Bez něj bych se do Bradavic nikdy nedostal, nikdy bych se nestal kouzelníkem a nepotkal Jamese, Siriuse a Petra,“řekl jí ty osudné Vánoce, když se Brumbála před Siriusem zastal a ten s ním za to už několik dní pořádně nepromluvil.,,Bez něj bych neměl ani to málo, co mi ještě zbylo. Neměl bych vzpomínky.“
Pomalu se posadil na židli vedle ní a po krátkém zaváhání jí pevně objal. Vděčně si položila hlavu na jeho rameno a snažila se alespoň trochu uklidnit. Ať už to bylo jakkoli, nebylo fér, aby byl po tom všem, o co sám přišel a s čím se musel vyrovnávat úplně sám, ještě nucen utěšovat ji. Zastyděla se na okamžik za svou sobeckost, ale přesto nebo snad právě proto se k němu přitiskla pevněji.
,,Bill se před chvílí probral,“ zašeptal, zatímco ji lehounce a konejšivě hladil po zádech.,,Je otřesený a lehce zmatený, ale víceméně si pamatuje vše až do chvíle, kdy na něj Greyback zaútočil. Madam Pomfreyová říká, že teď musíme jen čekat, jaké bude mít útok následky. Nicméně nejhorší má za sebou.“
,,Díkybohu,“ zašeptala mu do hábitu a alespoň trošku se jí ulevilo, ,,Molly s Arturem by...bylo by to...“
,,Já vím,“odpověděl tiše a znovu ji pohladil. ,, No a.... měli jsme obavy, že se tak dlouho nevracíš, tak jsem.... rád by tě viděl...,“pokračoval a proti své vůli přitom každičkým kouskem těla vnímal její hořkosladkou blízkost, kterou ještě před pár hodinami tak rezolutně odmítal. Pocítil proto jakýsi neurčitý pocit chladné prázdnoty, když se od něj pomalu odtáhla a odvrátila uslzenou tvář.
,,Za chvíli přijdu, jen si tu ještě chvilku...odpočinu a dám se trochu dokupy,“ujistila ho a i přes veškerou snahu v jejím hlase zazněl lehký náznak zklamání. Na chvilku ji napadlo, že možná přišel aby.... že si uvědomil... Pořád jsem stejně naivní... I přestože k němu nyní seděla zády, cítila na sobě jeho upřený pohled. Pohled, který byl bezpochyby plný bolesti a únavy, který jí určitě znovu potvrdí všechna ta zbytečná a rozumná slova. A byla si jistá, že na to už dnes opravdu nemá znovu sílu.
Proto raději vstala a nejistým krokem přešla k oknu.
,,Měl bys už jít Remusi...já... opravdu za chvilku přijdu.“
Ale on se nezvedl. Neodešel. Dál až příliš tiše seděl na malé židli a jí se do očí tlačily nové slzy. Proč mi tohle děláš?
Když znovu promluvil, zněl jeho hlas jako tichá ozvěna z veliké dálky.
,,Mrzí mě, že se trápíš... že tě trápím já.“
Neodpověděla, jen sklonila hlavu a byla ráda, že nemůže vidět slzy, které se jí znovu rozběhly po tváři.
,,Tohle nechci Nymfadoro, nechci, abys byla nešťastná.“
Hořce se usmála.
,,Nemám zrovna spoustu důvodů ke štěstí, nemyslíš?“
,,Ale...“
Přerušil ho její neveselý smích, ve kterém snad i ona sama zaslechla lehký náznak hysterie.
,,Jak se mám podle tebe cítit, hmm? Jak mi má být, když vím, že nejsem ani statečná ani silná, že jediné, co poslední dobou cítím, je strach, nejsem už ani schopná rozumně uvažovat, Remusi. Nejsem Řádu k ničemu, přála bych si, abych dneska zemřela já místo Brumbála, abych to byla já, koho zabili...
,,Nymfadoro...,“vydechl zděšeně a prudce zakroutil hlavou,,, přestaň říkat takové nesmysly....,“ale ona jen pevně sevřela pěsti a roztřeseným hlasem pokračovala.
,,....protože tak by to bylo v pořádku, takhle ne, takhle ne... všechno je to špatně, teď už Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, nestojí v cestě nic, už tu není nikdo, koho by se bál, Remusi...,“proti své vůli se začala třást a bylo jen dílem okamžiku, než začne vzlykat nahlas, jenže ze sebe prostě konečně potřebovala dostat všechno, co jí už tak dlouhou dobu trápilo,,, navíc... kdybych byla umřela, zapomněla bych na to, že mě nechceš, že o mě nemáš zájem a možná by ses mi alespoň na pohřbu zase podíval do obličeje a... třeba bych ti stála alespoň za jednu jedinou slzu, protože bych pro tebe možná konečně znamenala víc než jen malou pitomou holku...“zarazila se s tíživým vědomím toho, že to, co právě řekla, vypadá jako typický příklad citového vydírání. Ale to přece nechci, takhle se já nechovám, tohle nejsem já.... Unaveně si přetřela napuchlé oči a mírně se zapotácela.,,Remusi...prosím jdi pryč, já...říkám teď špatné věci a...“ před očima se jí na okamžik zatmělo a byla by klesla na kolena, kdyby jí Remus, který rychle vstal a spěšnými kroky obešel řadu lavic, včas nezachytil. Tak jako tehdy, prolétlo jí hlavou, ale vzápětí vyjekla bolestí, když ji pevně chytil za ramena, otočil k sobě a prudce s ní zatřásl. Pohlédla do jeho očí, v nichž teď tak nějak podvědomě očekávala zlobu nebo pohrdání nad svým citovým výlevem, ale spatřila jen nesmírnou únavu a ještě větší bolest.
,,Tohle už nikdy, NIKDY neříkej Nymfadoro Tonksová, jak...jak si můžeš myslet, že o tebe nemám zájem, že o tebe nestojím? Copak jsi mě nikdy neposlouchala?“
Pokusila se vytrhnout z jeho sevření, ale jen ji sevřel ještě pevněji.
,, A ty? Copak ty jsi nikdy neposlouchal mě? Nechápeš snad, jak moc mi ubližuješ, jak hrozně mi bylo, když ses mi celý rok vyhýbal, když jsi byl sám mezi vlkodlaky? Ničí mě nevědět, co se s tebou děje, kde jsi, jestli jsi vůbec v pořádku. Tvrdíš, že nechceš abych byla nešťastná, ale jak jinak se mám cítit po tomhle všem?“
Upřeně se díval se do jejích rozhořčených uplakaných očí a napadlo ho, že by měl znovu zopakovat to, co už tolikrát, pokusit se ji znovu přesvědčit o tom, že je pro ni příliš nebezpečný, příliš starý a příliš chudý. Že tohle všechno dělá kvůli ní, že chce pro ni jen to nejlepší, to, co on sám nabídnout nemůže. Jenže jestli to pokaždé bylo těžké, pak teď a tady se mu to zdálo zhola nemožné. Po tom dnešku, potom, co viděl Fleur s Billem, si najednou nebyl tak docela jistý, koho chce víc chránit před zklamáním. Jestli ji nebo sebe. A jestli se sám víc bojí toho, že ho miluje nebo spíš toho, že ho jednou milovat přestane...
Uvolnil sevření a jednou rukou ji něžně pohladil po uslzené tváři.
,,Nechci, aby se ti něco stalo,“zašeptal po chvíli.
Zavrtěla hlavou.
,, Jako bys tomu mohl zabránit.“
,,Možná nemůžu, ale rozhodně toho nechci být příčinou.“
Povzdechla si a než tomu mohl jakkoli zabránit, zlehka ho políbila na pootevřená ústa.
,,Proč vždycky mluvíš tak složitě Remusi? Možná jsou některé věci opravdu jednoduché. Řekni mi, kdyby neexistovala žádná kdyby, co bys teď udělal?“
Ještě před chvílí by jistojistě namítl, že taková debata je naprosto irelevantní a že by bylo nadmíru dětinské předstírat, že všechny problémy neexistují, protože to stejně k ničemu nevede, jenže... byla by to jen další prázdná slova a těch už mezi nimi padlo dost, možná až příliš. A navíc... teď stála blízko, blíž než kdykoli předtím a on ještě pořád cítil na rtech letmý dotyk jejích rtů...

Spálil mi oheň mrtvý sad

sálal a křičel čímsi smíchem

co pobořil i kamenů mých hrad

,,rozum je drahý teď tvým hříchem“

smála ses a rozsvítila jsi slunce

Naklonil se k ní a tentokrát políbil on ji. Stejně něžně, jen o trochu déle. Potom malinko ustoupil a znovu ji pohladil po tváři.
,,Myslím, že bych udělal tohle,“zašeptal zastřeným hlasem,,, a taky bych potom řekl, jak moc ti sluší růžové vlasy a mudlovské oblečení a dokonce i prasečí rypák, který jsi předváděla Hermioně a Ginny. Asi bych ti pověděl i to, jak mi chyběl tvůj smích a jak hrozně bych si přál abych....abys...,“zakoktal se, ale vzápětí se zarazil a zůstal němě zírat na dívčin obličej.
Později mu následující okamžiky připadaly jako nějaký sen nebo halucinace vyvolaná vším tím stresem a únavou nebo prostá hra nočních stínů. Nymfadořin obličej jako by i v bledém měsíčním světle zazářil lehkou červení, hluboké kruhy pod očima se z části vyhladily, její zplihlé šedé vlasy se zkrátily a vzápětí zazářily tak jasnou růžovou, až rychle zamrkal a povolil stisk, kterým stále pevně svíral její levou ruku. Chvíli nechápavě pozorovala jeho ohromený výraz, ale po chvíli pozvedla nejistě ruce ke své hlavě, a když nahmatala krátké bodlinky, zalapala překvapeně po dechu.
,,Ou...no tohle... a barva?“
,,Růžová,“vydechl.
,,No... tak to je...uff...zrovna teď...ehm, no ale, říkal jsi, že mi růžová sluší a navíc... určitě je pro tuhle chvíli vhodnější než šedá, co myslíš?“
Zasmál se, ale vzápětí se zarazil, očividně zaváhal a nakonec ji pevně chytil za ruku.,,Tak pojď, musíme na ošetřovnu, Bill už určitě potřebuje chvilku oddechu... Fleur a Molly se samozřejmě okamžitě začaly přetahovat o jeho pozornost."
Pomalu za ním stoupala podél lavic po drobných schůdcích ke dveřím a cítila se...báječně. Konečně pochopila všechny ty vzletné věty psané v přeslazených milostných románech, jež čítávala její matka, a sama se cítila jako jedna z knižních hrdinek, které bylo milostivě dopřáno happyendu. Měla pocit, že kdyby teď chtěla, mohla by dokonce létat... Tedy až do chvíle, než zakopla o povystrčenou židli, upadla a narazila si pravé koleno. Bolestně zaúpěla a zcela neromanticky jadrně zaklela.
,,Pořád jsi nemehlo,"konstatoval Remus klidně, zatímco jí pomáhal na nohy a v koutcích úst mu škubalo.
,,Samozřejmě, a ty jsi pořád vlkodlak," odsekla mu a nechala se obejmout kolem pasu.

A prázdno tvých slov
jež jsi mi dal
plálo a plane
a bude dál..

||

Prázdná slova